Než se zabijete, zavolejte mi…
1953 pastor West, zveřejňuje tuto výzvu v novinách
Od pastora Westa tuto výzvu přejal Chad Varah a založil v Londýně organizaci Samaritans, která se věnuje pomoci při sebevražedných myšlenkách. Postoj společnosti k sebevraždám a celkově k psychickému zdraví si během historie prošel řadou různých úhlů. Od smrtelného hříchu přes zbabělost a známku osobnostní degenerace až po volání o pomoc a poslední cestu ven.
Dnes na sebevraždu nahlížíme jako na důsledek, většinou dlouhodobých, duševních potíží. Je to těžké téma, i pro odborníka. Vstupujete na křehký led, ale vstoupit na něj musíte, protože jinak hrozí, že když tam toho druhého necháte, led se pod ním proboří a na pomoc je již pozdě. Máme se ptát na sebevraždu? Co když touto otázkou ponouknu k těm sebevražedným myšlenkám? Zrovna tato obava je tou poslední, a navíc lichou obavou. Skutečně tím tyto myšlenky nikomu nepodsunete. Naopak, je důležité se trápícího se člověka otevřeně zeptat. Sebevraždy jsou dnes vnímány jako důsledek často dlouhodobého psychického utrpení. A právě proto je důležité rozumět tomu, co se odehrává v mysli člověka, který o sebevraždě přemýšlí. Ringelův presuicidální syndrom popisuje tyto fáze:
1. Zúžení (narrowing)
Člověk přestává vnímat život v celé jeho šíři. Jeho myšlení, chování a emoce se postupně zužují na vnímání utrpení a bezvýchodnosti. Schopnost hledat alternativy mizí.
Eva (35 let), fáze 1: Eva je učitelka, která byla vždy veselá a aktivní. Poslední měsíce prochází těžkým rozvodem, ztrácí kontakt s dětmi, soudy se táhnou. Přestává chodit mezi přátele, přestává se starat o vzhled i práci. „Už mě nic nebaví,“ říká. Když se jí někdo zeptá, co plánuje dál, odpoví: „Pro mě už žádné 'dál' není.“
2. Potlačená agrese (turned-aggression)
Člověk zažívá silný hněv, frustraci, zklamání nebo pocit zrady, ale není schopen tuto agresi projevit navenek, a tak ji obrací proti sobě – formou sebedestruktivního chování, sebepoškozování nebo fantazií o smrti.
Eva, fáze 2: Cítí se ukřivděná – že ji manžel zradil, děti jí „odvedli“, a nikdo ji nechápe. Ale nevyčítá okolí – vinu obrací proti sobě. „Jsem špatná matka, všechno jsem pokazila,“ říká. Začíná se sebepoškozovat – nejprve nenápadně škrábe kůži do krve, odmítá jídlo, trestá se.
3. Suicidální fantazie/rozhodnutí (suicidal ideation)
V této fázi si jedinec začíná představovat vlastní smrt jako východisko. Někdy působí paradoxně klidněji, protože „našel řešení“. Může plánovat konkrétní způsob, rozloučení nebo testovat reakce okolí (např. „Kdybych tu nebyla...“).
Eva, fáze 3: Náhle Eva působí klidně – paradoxně uvolněně. Kolegyně si toho všimne, ale považuje to za zlepšení. Ve skutečnosti má Eva už „plán“ – koupila si prášky, napsala dopis na rozloučenou. Zmínila mezi řečí: „Všichni byste beze mě měli klid.“ Jen málokdo její slova bere vážně.
Velmi sugestivně tento proces popsal David Foster Wallace ve své knize Infinite Jest:
Takzvaný „psychoticky depresivní“ člověk, který se pokusí zabít, to neudělá kvůli – cituji – „beznaději“, ani z nějakého abstraktního přesvědčení, že klady a zápory života se prostě nerovnají. A už vůbec ne proto, že by mu smrt náhle připadala nějak přitažlivá. Člověk, v němž ta neviditelná agonie dosáhne určité, už nesnesitelné míry, se zabije stejným způsobem, jako člověk uvězněný v hořícím výškovém domě nakonec vyskočí z okna.
Nedělejte si iluze o lidech, kteří skáčou z hořících oken. Jejich strach z pádu z velké výšky je pořád úplně stejný jako ten, který bys cítil ty nebo já, kdybychom stáli u stejného okna a jen se dívali ven. Tedy – strach z pádu zůstává konstantní. Proměnnou je tady druhý děs – plameny ohně. Když se oheň přiblíží dostatečně blízko, pak se pád stane o něco méně hroznou z těch dvou hrůz. Nejde o touhu po pádu; jde o hrůzu z plamenů.
A přesto – nikdo dole na chodníku, kdo se dívá nahoru a volá „Neskákej!“ nebo „Vydrž!“, ten skok doopravdy nepochopí. Ne doopravdy. Abys ho pochopil, musel bys sám být uvězněný a cítit ty plameny – zažít hrůzu, která je mnohem hlubší než strach z pádu.
Přemýšlet o sebevraždě znamená postavit se proti jednomu z nejsilnějších lidských instinktů – pudu sebezáchovy. Otevřou se tím dveře, Smrt se pozve dovnitř a zapomene u vás na věšáku svůj černý hábit. A ten tam vysí jako připomínka, chvílemi zapomenutá, ale stále přítomná. Ty dveře se většinou už nikdy nepodaří nadobro zavřít.
Sebevražda je v posledních fázích vnímána jako jediné východisko. Ať už to konečně skončí, už je toho dost. Ať už je konec a jsem z toho pryč. Nevnímejme ji jako slabost, ptejme se, buďme laskaví, citliví a odvážní. Dnes je světový den prevence sebevražd, možná máte ve svém okolí někoho, kdo vám přišel na mysl během čtení těchto řádků. Kdy jindy se ptát, když ne dnes?
A jak na to? Můžete to zkusit třeba takhle (převzato ze: sebevrazdy.cz):
Jak zvládáš to, co se ti teď děje?
Máš někdy pocit, že bys vše nejraději vzdal/a?
Přemýšlíš o tom, jaké by to bylo být mrtvý/á?
Přemýšlíš o tom, že by sis ublížil/a?
Přemýšlíš o sebevraždě?
Měl/a jsi už dříve sebevražedné myšlenky nebo jsi zkusil/a si nějak ublížit?
Přemýšlel/a jsi nad tím, jak nebo kdy bys to provedl/a?
Máš přístup k věcem, kterými by sis mohl/a ublížit?
Podpořte je v návštěvě psychologa, zavoláním na linku důvěry. Řadu užitečných informací a materiálů můžete nalézet i zde.
Odkazy:
Když někdo přemýšlí o smrti, často v tom není touha přestat žít – ale přestat trpět. A právě v těch chvílích může mít opravdový dopad jeden rozhovor, zájem, otázka. Nebojme se ptát. I mlčení může být hlasité – a někdy je potřeba ho prolomit dřív, než bude pozdě.
